Malina pomáhá, zápisník z první cesty na Ukrajinu.

Naše společnost, ostatně jako většina světa, se šokem sledovala události, které odstartovaly minulý týden na Ukrajině. Jedny z prvních našich myšlenek směřovaly k našim ukrajinským spolupracovníkům, kteří v České republice žijí i více než 10, 15 let, a k jejich rodinám na Ukrajině. Tak jak na tento doslova šílený akt agrese reagoval celý západní svět, tak jsme se rozhodli i vlastí měrou reagovat my a na Ukrajinu vypravit pomoc v podobě mikrobusů pro rodiny našich spolupracovníků.

V prvé řadě bychom chtěli ocenit statečnost a obětavost ostatních kolegů, Zdeňka M. a Radka Z., kteří tuto nebezpečnou cestu na válečné území podnikli. Jsme vám jménem celé naší společnosti a ukrajinských kolegů zavázáni.

Po započetí konfliktu jsme neváhali, stanovili jsme operační tým v čele s jedním z našich majitelů, Cyrilem Regnerem, a začali jsme vše připravovat. Jednalo se o mnoho věcí spojených se samotnou cestou a zároveň o organizační věci spojené s vyzvednutím rodin na Ukrajině. Mezi ty organizační patřilo připravit samotný kontakt na Ukrajině, jelikož vás tam nepustí bez toho, aniž byste ukázali fotku velícího důstojníka vašeho kontaktu, jeho pas a další dokumenty. Dále jsme společně s ukrajinskou ambasádou řešili, co konkrétně na dané místo dovézt a případně kým můžeme naplnit zbytek míst v dopravních prostředcích, pokud rodiny našich spolupracovníků všechna místa nezaberou. Poslední věcí bylo natankovat dostatečný počet kanystrů a dotankovat i v Polsku co nejblíže k Ukrajině, jelikož tam již byla možnost dotankovat si omezena na 20 litrů pro jeden den a vozidlo. Pokud bychom se řádně nepřipravili na celou cestu včetně několika tras, tak bychom zvýšili riziko, že budeme zabiti jednou či druhou stranou.

Po několika dnech příprav jsme vyrazili směr Polsko a dále na Ukrajinu. Cesta na hraniční polsko-ukrajinský přechod nebyla ničím výjimečná, až na jasně patrný zvýšený provoz směrem k a od hraničního přechodu. Čím jsme byli blíže, tím byl provoz hustší v obou směrech. Hraniční přechod se dal směrem na Ukrajinu projet vcelku rychle, obzvláště na polské straně bez sebemenšího zdržení, oproti tomu na ukrajinské straně nás čekalo vysvětlování v podobě detailů o naší cestě, dále nám prohledali auto a k materiální pomoci měli více dotazů z důvodu obav, že bychom zásobovali ruskou stranu. Samotná cesta Ukrajinou byla méně plynulá, v každé vesnici s civilním vojskem byla dvě stanoviště, checkpointy, na kterých se kontroloval průjezd, jelikož se bojí diverzantů a dalších záškodníků. S přibývajícími kilometry na ukrajinské půdě houstla i atmosféra a nervozita jak v lidech, tak doslova ve vzduchu. Neměli jsme jiný záměr než zavézt materiální pomoc a odvézt ženy a děti, což nám bylo i samotnými Ukrajinci velmi doporučováno. Poté, co jsme dorazili do Lvova, jsme neváhali a vše jsme se snažili co nejvíce urychlit. V těchto dnech byl ve Lvově ještě relativní klid a město nebylo pod těžkou palbou. To, že v zemi zuří válka, nám připomínala občasná siréna oznamující bombardování, před kterým jsme se museli schovávat, a hlavně všudypřítomný strach.

Po cestě zpátky jsme spěchali, co to šlo, ale nevyhnuli jsme se velkým kolonám, hlavně na ukrajinsko-polské hranici. Zde měla jen samotná kolona hrubým odhadem až 30 kilometrů a projet jí trvalo více než 50 hodin. Okolo jste mohli vidět zmar lidí prchajících před válkou, kdy většina z nich šla pěšky, ačkoliv překročení hranice bylo možné jen autem. Sledovali jsme tisíce matek, rodin, snažíc se nastrkat děti do projíždějících aut, aby pak následně sehnali odvoz i pro sebe. Sledovat tyto chvíle bylo na celé cestě asi nejtěžší.

Jakmile jsme projeli hranice, atmosféra v autě se znatelně uvolnila. Naši spolucestující se i usmívali, očividně byli rádi, že nechali válku prozatím za zády. My jsme se s Radkem do ČR vraceli s odhodláním na Ukrajinu vyrazit zas. Pomáhat tam, kde je to potřeba. A proto jsme po návratu začali v Malině další cestu ihned plánovat. Pokud jste dočetli až sem, chtěli bychom jen zmínit, ať se snažíte pomáhat těmto lidem, jak můžete. Zaslouží si to. A ne ten teror, kterým teď trpí celá jejich domovina.